kokoliův blok

Co to je Pecha Kucha (pečakuča)? Nejlepší je to zjistit naživo, třeba hned tuto středu 23. února v kině Aero v Praze. I když je možná už vyprodáno – to se asi dá zjistit na www.pechakucha.cz. V Praze jede Pecha Kucha už tři roky, a teď i mě čeká pověstných šest minut a čtyřicet vteřin pečakučového smažení. Výhoda toho formátu je právě tahle krátká doba, při které se nedá pořádně ani zdřímnout.

A Brňáci můžou ve čtvrtek zajít do Domu umění, kde začíná cyklus veřejných přednášek o umění ve veřejném prostoru. Ano, veřejný prostor je pořád ještě atraktivní téma; nechci vidět tu kocovinu za pár let. Já tam budu mít něco, co jsem nazval Veřejná bezpečnost, soukromá nebezpečnost. A k tomu ještě: Prostor není, co býval. A nebude, co je. Věci možná zůstávají; co se mění, je prostor. U veřejného prostoru je metrika, vztahová síť, našponovaná mezi agorafobií a klaustrofobií. Dnešní úzkost je úplně jinou úzkostí než před třiceti lety.

Co jsem tím chtěl říct?

Radek Wohlmuth mi poslal anketu o krajinomalbě. Odpověděl jsem mu obratem, což se stane málokdy, a asi to svědčí o tom, že to je – aspoň pro mě – aktuální téma.