kokoliův blok

K mé dětské mytologii patřila představa, že žiju splněný život. Nežil jsem zkusmo, poprvé, ale až po nějakém vyhodnocení, za odměnu.

Koukáme na svět a na věci a říkáme si, jak je to udělané. Malíři si říkají, jak je to namalované. Podle nich je celý svět namalovaný.

Blízkost vytváří vzdálenost. Vzdálenost mezi žurnalistou a romanopiscem je daleko větší, než mezi žurnalistou a třeba popelářem. Nemyslíte? První dva spolu mají spoustu styčných bodů, které činí každý rozdíl citelným. Přirozeně i popelář a novinář se můžou v něčem potkat. Ale častěji se budou moci těšit z luxusu lhostejnosti.

Strčím do kotle deset polínek a ohřeju tím kubík vody ke koupání nebo v přechodném období vyhřeju celej dům. Zní to idylicky, přiložit pár polínek. Jenže já si pamatuju ten strom, bylo mu dvacet let.

Vidíme světlo. Bez světla se o vidění nedá moc mluvit. Náš svět je světlý. Fyzikálně je světlo energie fotonů. Fyzika ovšem neřeší, jestli jsou fotony světlé. Klidně bychom mohli fotony vnímat jako něco tmavého, je to jen „fyziologická konvence“. Absenci světla vidíme jako tmu, tak to prostě je – ale mohlo to být klidně naopak, tma, ono fotonové nic, by byla bílá a světlo by bylo „černé na bílém“. Že světlo vnímáme jako světlé je naše osobní věc – tak osobní, že dokonce nemůžeme mít ani jistotu, zda jiní lidé náhodou nevidí naši bílou jako naši černou.

Tahle zahřívací placka neobyčejně ladí se zasněženou krajinou za oknem. Posledních pár mrznoucích dnů letošní zimy se ještě dá využít k jejímu ukuchtění.